CO BUDE DÁL?
Sedím ve stejné nemocniční čekárně jako před dvěma lety, kdy se mnou vypisovali papíry na příjmu s úrazem kotníku. Nic se tu nezměnilo… stále stejné židle, sestry, květiny na parapetech, pach desinfekce. Vnímám svůj strach o blízkého člověka, kterého teď ošetřují a v myšlenkách se mi vrací pocity z mého pádu ze schodů, z mé neschopnosti ovlivnit jakékoliv další události a běh života… ano… BĚH…
Byla jsem velice aktivní, starostlivá matka, partnerka, dcera, kolegyně, zaměstnankyně a kamarádka. Snažila jsem se vše domluvené stihnout, všude včas být, udělat všechny povinnosti a domluvené záležitosti včas a nejlépe, jak každý potřeboval a přál si. Byla jsem hrdá na to, že jsem šikovná, dochvilná, pracovitá, samostatná, rychlá, kreativní, spolupracující,… Ale na něco… spíš na někoho… jsem při tom všem zapomínala.
Nevnímala jsem samu SEBE A SVÉ POTŘEBY a tak jsem často cítila žízeň, hlad, bolesti břicha, zad a domů chodila unavená, smutná a často nespokojená a ukřivděná, že to nikdo z blízkých nevidí a nechová se ke mně podle toho. Stačilo, aby mi dali pár minut klidu a času pro sebe, aby mi udělali pití nebo donesli něco dobrého, udělali nějakou povinnost za mě, ale nikdo nic nedělal. Každý se věnoval sobě a svým potřebám a přáním!
„Jak můžeme chtít po ostatních, aby se k nám chovali hezky, laskavě a láskyplně, když MY SE K SOBĚ CHOVÁME S NERESPEKTEM A NE-LÁSKOU BEZ CHVÍLE ČASU NA POHODU, KLID, OPEČOVÁVÁNÍ A RADOST ZE ŽIVOTA, ČASU NA SEBE?!“
Od té doby se hodně věcí v mém životě změnilo a mě došlo třeba to, že často stačí tak málo… párkrát se zhluboka nadechnout a vydechnout, podívat se z okna do přírody nebo na hezký barevný obraz či oblečení pestrých barev, poslechnout si naši oblíbenou písničku či skladbu. Našemu tělu také velice prospívá pár doušků vody, kterými dodáváme tělu výživu pro mozek i celý organismus. A také pohlazení je velkým balzámem pro duši i tělo. Proč stále očekáváme úsměv, dobré slovo a dotek od druhých? Jsme první, kdo si může udělat radost a naplnit se léčivým dotekem. Nevěříte mi, že to funguje? Pak přijměte pozvání k našemu setkání. A já říkám všem: „Nevěřte mi a pojďte si to zažít na vlastní kůži.“
Před 2-mi lety jsem ležela během pobytu v nemocnici po operaci kotníku a následně několik měsíců doma a nevěřila, že budu žít zase aktivní život. Hrozila mi amputace nohy a já… já jsem najednou začala vnímat SEBE A CÍTIT SEBE. Došlo mi, jak málo pro sebe dělám.
Zjistila jsem, že máme veliký dar… CHODIT. Pokud máme nějaké přání a sen, můžeme se rozhodnout a udělat PRVNÍ KROK k jeho splnění a pak jít cestou k pohodovějšímu, svobodnějšímu a radostnějšímu životu KROK ZA KROKEM. Někdy to není jednoduchá cesta, ale stojí za to! Já na ni zažila několikrát opět chvíle rozhodování, jestli chci žít opět v těch nefungujících a únavných programech a tématech a nebo….?! Pokaždé jsem si vybrala… ŽIVOT a udělala další krok s odvahou a vírou. Vírou v radost, svobodu, laskavost, jemnost, láskyplné vztahy, úctu a respekt k sobě i druhým, sounáležitost se sebou, ženskostí. Na své cestě nacházím i radost a úctu k mužskému světu. Jsme součástí velké komunity a jaký si život uděláme, takový ho budeme mít. Jsme tím, co si myslíme a z našich myšlenek stavíme svůj život.
Jaký život žiješ Ty? Máš přání a sny? Plníš si je? Budu ráda, když se podělíš o svůj příběh.
