ŠTASTNÝ ŽIVOT

Umíme být šťastní? Jak vlastně vypadá šťastný život?

Věřím, že každý si odpovíme po svém, protože pro každého to znamená něco jiného, každý má své zážitky a prožitky, svá přání a touhy… splněné či ještě čekající na splnění. Touha… přání… A co můj život? Jaký je?

Žila jsem v romantickém vztahu s mužem, plnila si jedno přání za druhým a hlavně se snažila plnit přání jemu, protože, když byl šťastný partner, byla jsem i já. Vidět ho, jak se usmívá, spokojeně usíná v obejmutí, vidět ho, jak mu chutná mnou uvařené jídlo, jak se usmívá, když vchází do dveří, jak se mě chce dotýkat jako ženy, byla jsem šťastná, když byl v  intimitě spokojený a uspokojený. Po letech soužití jsem najednou cítila, že mi něco chybí, schází. Hledala jsem, co dělám špatně, co nedělám, proč mi vlastně něco chybí, když je vše v pořádku a vše klape. Ale pocity nenaplnění se stále dostavovaly častěji a já nemohla najít odpovědi na své otázky. Dostala jsem se do nějakého „začarovaného kruhu“, kdy vše bylo jak dřív, ale já ne… já toužila po tom, abych se cítila jako partner, ale on, i když se choval jak se choval, nenaplňoval mé pocity, necítila jsem štěstí a stále častěji zjišťovala, že já jemu dávám tolik a on si toho neváží a neopětuje. Začala jsem být nespokojené, někdy uštěpačná, jindy smutná. Dávala jsem tolik lásky, přízně a dostávala ani ne polovinu. Mé myšlenky mě stahovaly ke dnu a já přestala věřit, že někdy bude líp.

Dny, týdny, měsíce plynuly a ze mě se stala nespokojená, smutná a vlastně sobecká partnerka, která chtěla tak málo a přitom tolik. Chtěla jsem stejnou lásku jako jsem dávala a vůbec mi nedocházelo, že to, co já vnímám jako lásku a pozornost, je jen můj jazyk lásky. Vůbec jsem nechápala, že ostatní to mají jinak a nebyla jsem ochotná vidět, že partner se chová stále stejně jako dřív, dává mi tolik pozornosti a projevuje tolik lásky jako dřív. Myslela jsem si (ach ty mé myšlenky!), že už mě nemiluje a hledala vinu u něj. Pak mi i řekl, že po letech vztah vždy spěje k přátelství, že ta velká zamilovanost přechází v jiný vztah a já stále  chtěla a toužila a přála si, aby to bylo stejné jako na začátku. Náš vztah uvadal a stával se čím dál víc rutinou a stereotypem, až se naše názory a přání rozešli úplně.

Přišlo období smutku, bezmoci, obviňování, samoty. A pak jsem si uvědomila… ve chvíli, kdy jsem byla úplně na dně, že ale jediný člověk, který dělá, že je mi hrozně, jak mi je… JSEM JÁ! Nikdo jiný už tu nebyl a já jsem se cítila stejně. Pochopila jsem, že teď je se mnou ta chvíle, kdy se mohu rozhodnout, co dál. Vím, co nechci. A vím, co chci? Vzala jsem papír a tužku a začala psát. Co vám budu povídat… vůbec mi to nešlo. Já věděla, co nechci. To jsem věděla velice dobře. Ale co chci? Den po dni jsem chodila k papíru a dopisovala pár slov, pár přání a tužeb. A pak se něco stalo…

Dostali se mi do ruky sebe-rozvojové knihy, zajímaví lidé a lektoři seminářů, začala jsem sama chodit do divadla a kina, sama jela na kole a začala si dělat radosti. Přestala jsem očekávat, že mi bude někdo doplňovat něco, co mi chybí a po čem toužím. Ale začala jsem si dovolovat a plnit si přání …SAMA SOBĚ… s úsměvem a lehkostí to šlo až po pár týdnech, ale nevzdávala jsem to, cítila jsem, že to pro sebe dělat  chci. Začala jsem vnímat své potřeby, své touhy, na které jsem při dětech neměla čas (když byly maličkaté). Koupila jsem si jen tak zmrzlinu (proč jen dětem), živou kytičku v květináči (proč čekat, až ji donese muž), šla do kina (proč by se mělo ve dvou), začala tancovat (čekala jsem na tanečníka 20 let a nic) salzu a jela na dovolenou k moři s latinsko-americkými rytmy (to doufání bylo zbytečné),…

Někdy lpíme na tom, aby nám naše přání plnili ostatní v dobré víře, že to je důkaz lásky a náklonnosti. Ale vůbec nám nedochází, že jsme jediní, kdo si své sny a touhy může splnit přesně tak, jak po tom toužíme. Pokud se rozhodneme vzít život do svých rukou, převzít za něj zodpovědnost a dovolíme si udělat ten první odvážný krok, začnou se dít věci zajímavé a možná ze začátku pro nás zvláštní (kolik let žijeme v „zajetých kolejích“ nespokojenosti), ale časem zjistíme, že jsou ty nové zážitky plné úsměvu, radosti a spokojenosti. Začneme potkávat zajímavé lidi, poznávat zajímavá místa a hlavně, začneme cítit uvnitř sebe něco, co jsme někdy už zažívali, ale mysleli si, že… už nemůžeme nebo… že už jsme na to staří nebo… že bychom to měli dostávat od druhých jako důkaz přátelství a lásky. V momentě, kdy se rozhodneme, že MŮŽEME, se začnou věci a okolnosti měnit, začnou se dít malé i velké zázraky. A pokud mi ani teď nevěříte, ráda si s vámi o svých zážitcích popovídám osobně. Mě se díky rozhodnutí, že UŽ MŮŽU A DOVOLUJI SI TO změnil celý život… je svobodnější, radostnější a plný úžasných zážitků, lidí, míst, nové práce a hlavně… už miluji život i sebe a přijímám všechny takové, jací jsou.