Řeknu vám, Jaroslav Dušek nám říká dle knihy Miguela Ruize: „Nedělejme si domněnky!“ A já zažila za pár minut řádného ponaučení, že ne vše je jak si myslíme a jak to absolutní většina z nás žijeme. A co se stalo? Je odpoledne a já čekám na svou dceru u vlaku… se psem, který mě vždy doprovází. Belinka je velice společenský pes a miluje kontakt...
Sedím ve stejné nemocniční čekárně jako před dvěma lety, kdy se mnou vypisovali papíry na příjmu s úrazem kotníku. Nic se tu nezměnilo… stále stejné židle, sestry, květiny na parapetech, pach desinfekce. Vnímám svůj strach o blízkého člověka, kterého teď ošetřují a v myšlenkách se mi vrací pocity z mého pádu ze schodů, z mé neschopnosti ovlivnit jakékoliv další události a běh života…...
Umíme být šťastní? Jak vlastně vypadá šťastný život? Věřím, že každý si odpovíme po svém, protože pro každého to znamená něco jiného, každý má své zážitky a prožitky, svá přání a touhy… splněné či ještě čekající na splnění. Touha… přání… A co můj život? Jaký je? Žila jsem v romantickém vztahu s mužem, plnila si jedno přání za druhým a hlavně se snažila plnit přání...
V životě zažíváme různé věci a různé příběhy. Máme období, kdy jsme šťastni a máme naději, důvěru i víru ve vše…v sebe, vztahy ve svém okolí i v život samotný. Kdy jste žili v takovém „opojení“? A žijete tak i teď? Máte tyto „3 schody“ stále v sobě? Někdy se nám v životě udějí různé věci a příběhy jako rozchod s milovaným člověkem...
Píše se rok 2012 a shodou smutných rodinných okolností držím v ruce 100 000 Kč. A má mysl hned vytváří příběhy: „Co opravíš? Co zařídíš? Co starého vyhodíš a koupíš nové? Uložíš na horší časy nebo pro děti na studia a byt? Tohle..tohle..tohle!!!“ A začínám panikařit, že i tolik peněz je během pár sekund vlastně utracených. Přichází ze školy dcera, vidí mě a s nádherným...
Před 10-ti lety… „Ach jo, super seminář, zajímá mě, co tam bude, ale nemám na to peníze!“ Ano, to jsem si opravdu říkala, když mi kamarádka dala vědět o jednom semináři v Doksech… takový kousek… už to není do Prahy, ale 15 km od nás… chci tam! A kde na to vezmu peníze? Rodinný rozpočet téměř na nule, ušetřit nemám kdy...
Milovala jsem pohyb odjakživa. Jako malá jsem chodila na balet a udělat fotku se mnou nebylo jednoduché, protože jsem stále byla v pohybu a různých pózičkách a tanečkách. 😀 Do tanečních jsem chodila s nadšením a radostí. Latinsko-americké rytmy mě uchvátily. A pak přišla doba dospělosti a já…a já přemýšlela nad tím, proč se nedá tančit (ach ty myšlenky!)….já neměla s kým jít tančit, nebyl...
Několikrát v životě jsem se ocitla v „začarovaném kruhu“, kdy jsem nevěděla, co dělat, kudy se dát, co je správné a co vůbec dělat, aby bylo líp. Připadala jsem si jako u „rozcestníku“ života, na křižovatce, kde všude svítí červená. Ale co s tím? Nezapomenu na jednu chvíli po rozvodu, kdy jsem vůbec netušila, jestli to sama zvládnu s dětmi, jestli se o všechno...
Jaké a jaká jsou? Jsou splnitelné, splnitelná? Já měla obrovské přání podívat se někdy v životě na Machu Picchu…cítila jsem obrovskou touhu a zároveň věděla, že to je sen nesplnitelný…Kde bych vzala tolik peněz? Jak bych zvládla já, takovej srabík cestu za oceán? Umím tak letět s cestovkou 2 hoďky k moři s delegátem. Mám strach, co kdyby mi ukradli věci, z nemocí této...
Procházím pomalu mezi desítkami akvárií … slyším zvuky šplouchající vody a bublinek vycházejících na hladinu…vidím barvy a odstíny zelené i všech rybek, odlesky jejich šupin jsou úchvatné… vnímám teplo a světlo vodního světa. Mé smysly probouzí představy, budí fantazii na plné obrátky… fantazii dětskou… hravou… barevnou. A já zvu i Tebe: „Pojď a ponoř se na chvíli se mnou do vodního světa a užij si pohádkový...